Školou prošla řada mimořádných pedagogických osobností, které ovlivnily kulturní i vědecký život regionu:
Karel Farský – zakladatel Církve československé husitské, učil náboženství na škole v letech 1914–1920,
Bohumil Kasl – významný komeniolog, autor studií o J. A. Komenském,
Jaroslav Bradáč, Hubert Doležil a Bořivoj Mikoda – hudební teoretici a skladatelé,
Rudolf Sokol – významný přírodovědec a geolog,
Antonín Boháč – zakladatel české demografie a statistiky,
Josef Skupa– učitel výtvarné výchovy a deskriptivní geometrie, loutkář,
Aleš Terš – profesor matematiky a fyziky,
Vladislav Kvapil, Josef Trneček, Ota Šmolík – učitelé matematiky a fyziky.
K hrdinům školy patří profesorVojtěch Ježek, popravený v roce 1945 za účast v protifašistickém odboji.
Vzpomínky Jiřího Trnky na učitele Josefa Skupu Když jsem se o prázdninách vracel domů (pozn.: Trnka v letech 1925-1935 studoval na Vysoké škole uměleckoprůmyslové), těšil jsem se hlavně na to, že si zas zapracuji u pana profesora. Vlastně jsem se k němu nastěhoval a kreslil jsem, vyřezával, maloval a i jemu jsem pomáhal v přípravách na novou sezonu jeho divadla. Měl jsem jeho vzor před očima, když jsem se později rozhodl otevřít Trnkovo dřevěné divadlo na Václavském náměstí. To jsem si teprve uvědomil, co všechno vyžaduje a předpokládá loutkové divadlo a jaké je to v podstatě umění, které vytvořil pan profesor nadáním i pracovitostí, houževnatostí i nadšením, znalostmi i zkušenostmi! To, čemu jsem se u něho naučil, mi pak přišlo k dobru, když jsem se pustil do filmu. Tady bylo zapotřebí skupovské trpělivosti a pečlivosti s loutkami, i když se tu ocitaly v jiném prostředí a v jiných podmínkách. Stal jsem se také jeho principálem, který je vyře-zával, oblékal, režíroval, a v každé situaci jsem vzpomínal s vděčností pana profesora Skupy. Cítil jsem se vždycky jeho žákem a odchovancem, který se aspoň trochu míní odvděčit tím, že pokračuje v jeho odkazu, třebaže jiným směrem a na jiném uměleckém poli.
Významní absolventi
Z lavic gymnázia vzešla řada významných osobností české kultury, vědy i sportu:
Jiří Trnka – výtvarník, ilustrátor a světově uznávaný tvůrce animovaných filmů,
Jak jsem študoval – Miroslav Horníček V tercii jsem se dopustil dalšího nepěkného činu, když jsem o školním výletě rozbalil bonbony, a pokusil se dokonce o výstup na pomník Jindřicha Šimona Baara na Výhledech. Pro tyto dva skutky nesměl jsem na školní výlet v kvartě, tehdy o rok později. V tercii jsem propadl. Tehdy jsem poprvé pojal úmysl věnovat se něčemu ušlechtilému, a proto jsem ve škole ohlásil, že z kvarty půjdu na učitelský ústav. Vedla mne tam naděje, že nemoha se sám mnoha věcem naučiti, mohl bych učiti jiné. Vykonal jsem proto po opuštění kvarty přijímačky na učitelský ústav v Tylově ulici, kterážto zkouška dopadla skvěle. Pro učitelský ústav. Nevzali mne. Byl to podivná situace, protože páni profesoři mne z kvarty pustili vlastně jen proto, že jim zmizím z očí a z doslechu. Vrátit jsem se nemohl, a tak jsem se přihlásil na druhou reálku – tedy na vaši školu. Leč osud má své vrtochy a ve stejné době byla zrušena první reálka, a tak jsem na druhou přešel nejen já, ale i všichni moji spolužáci a celý profesorský sbor, který již nedoufal, že mne ještě někdy uvidí. Jaké to bylo shledání. (Školní almanach Tečka, 1964)
Jiří Ruml o začátku nacistické okupace u nás na škole
„Místo do tříd jdem všichni do auly, která se rychle plní, ale nikde nevidím přespolní kluky a holky, co každý den dojíždějí od Klatov, ze Švihova, od Plzence, z Chrástu, snad ani vlaky nejezdí. Zato profesorský sbor už je kompletní. Všichni se tváří vážně, nikdo ze žáků se neodváží dělat skopičinky, o které jindy při takovém shromáždění není nouze.
Ředitel Pleva ani nemusí vyžadovat ticho a může hned začít: „Vážení kolegové profesoři, studenti, mám za povinnost vám oznámit, že náš pan prezident doktor Hácha požádal Vůdce Velkoněmecké říše o ochranu našeho území. Vůdce velkomyslně jeho prosby vyslyšel a dnešním dnem se zřizuje Protektorát Čechy a Morava…“
Dál poslouchají už jen první řady, které jsou na očích, a prostornou aulou se nese zvláštní šum, v němž mi unikají souvislé věty ředitele, k mým uším doléhají pouze jejich úryvky: „Musíme být vděčni… tisíciletá historie našeho velkého souseda… pořádek a kázeň… bezpečí života pod ochranou… náš úkol v tomto historickém okamžiku… nový rozkvět naší drahé vlasti…
(…)
Dějepis má dneska zvláštní téma, Bišof nám čte z papírku, jako by se na to dávno chystal, právě historii tisícileté říše a připomíná, že už svatý Václav – ten má u profesora Biskupa větší místo než husiti – že tedy tento moudrý kníže už v dobách velmi vzdálených posílal našim sousedům sto hřiven stříbra a tři sta volů ročně. Jsme všichni zajedno, že aspoň částečně bychom mohli v dodávkách pokračovat, volů bylo v Čechách vždycky dost.
Někteří profesoři se začali schovávat za různé předpisy nebo pokyny svých nadřízených, a tím se u nás dokonale vyřídili. Ba najdou se takoví, kteří při vstupu do třídy, kdy se dříve obvykle vyhýbali mokré houbě vržené náhodou směrem ke dveřím, sklapnou teď hlučně podpatky a zdvihají pravici k árijskému pozdravu, což je koneckonců jejich věc, ale oni totéž vyžadujou také od nás. Pomalu nikdo nechce sedět v předních lavicích, protože my vzadu se vždycky můžeme škrábat za uchem nebo si upravovat účes právě tou pravičkou, která má pozdravit. Těch, kteří tenhle odporný rituál odfláknou, je mezi profesory čím dál míň a pouze výjimečně se najde takový, co na to kašle a jeho předměty jsou teď nejoblíbenější, ačkoli dřív třeba patřily k nejobávanějším.
Prim mezi těmi dobrými hraje náš třídní Vojta Ježek.“ (ze vzpomínek Jiřího Rumla Znamínko na duši)
Profesor češtiny a francouzštiny Vojtěch Ježek byl 2. listopadu 1943 zatčen pro ilegální činnost. Po vyšetřování na plzeňském gestapu byl převezen do borské věznice a poté do Drážďan. Rozsudkem tzv. lidového soudu byl dne 8. prosince 1944 odsouzen pro přípravu velezrady, podporování nepřítele a válečnou špionáž ke ztrátě cti a trestu smrti. Byl popraven 16. dubna 1945 v Drážďanech-Míšni, tři dny před dobytím města sovětskou armádou.
Na fotce ze sborovny druhý zprava.
Ředitelé a ředitelky školy
Josef Strnad (1906–1914)
František Bartoš (1914–1918)
Bohumil Jirsík (1919–1921)
Eduard Pleva (1921–1931)
Josef Pelnář 1931–1950?
Vojtěch Ježek (in memoriam – s účinností od 28. října 1944, popraven 13. dubna 1945 v Lipsku)
