Český jazyk a literatura
Všeobecné informace
Nejstarší dochovaná věta v naší mateřštině je uvedena v Litoměřicích na listině z roku 1057, ale byla na ni připsána až ve 13. století. Ta věta zní: „Pavel dal jest Ploskovicích zem’u, Vlach dal jest Dolás zem’u Bohu i sv’atému Ščepánu se dvěma dušníkoma, Bogučeja a Sedlatu.”
Dnešní právník by ji ovšem přeložil přibližně takto: „Smluvní strana Pavel zavázala se bezúplatně a bez právní povinnosti poskytnout smluvním stranám Bohu a svatému Štěpánu majetkový prospěch darováním svého pozemku v Ploskovicích, smluvní strana Vlach zavázala se k témuž darováním svého pozemku v Dolanech - včetně převodu dvou systematizovaných pracovních míst obsazených toho času pracovníky Bogučejem a Sedlatou, jejichž pracovní poměr trvá i nadále.”
Nevím, jestli ze slov té první zapsané české věty také tak vzrušeně cítíte ono vzdálené šumění sedmi – osmi staletí, jestli z nich slyšíte prahovor těch, kterým vděčíme za to, že tu dneska jsme. Nevím, jestli si uvědomujete, že i tato první slůvka se přetavila do stříbrných žilek, z nichž byla ulita sazba Máje, Babičky a Zpěvů pátečních, Torza naděje, Písně o Viktorce, Války s mloky i Balady z hadrů, a že se vtavila především do řeči, kterou voláme děti k obědu a kterou si přejeme dobré jitro.
Je to řeč, která zní jako loretánské zvonky a je čistá jako z křišťálu …
František Nepil: Moje země (zkráceno)